Rodiče přestávají uvažovat tak, že jejich dítě musí mít za každou cenu vysokou školu, a začnají si uvědomovat, že ne všechny děti jsou stavěné na to, aby se až do čtyřiadvaceti nebo pětadvaceti let vzdělávali a dosáhli magisterského nebo inženýrského titulu. Naopak se začínají soustředit na to, jestli je jejich dítě schopné se často a hodně učit a jestli by nebyla lepší střední škola nebo dokonce řemeslo. Což je samozřejmě výborná zpráva pro firmy, nabízející volné pozice právě na tyto obory.

O všem rozhodují rodiče
Děti okolo svých čtrnácti, patnácti let však většinou nemají nejmenší tušení, co by je bavilo. A jestli by je bavilo vykonávat povolání, za kterým by se rozhodly jít, není ani tak důležité, jako otázka, zda by všechno to učení vůbec zvládly. Je tedy nejspíš přirozené, že poslední slovo mají rodiče. Právě ti rozhodují o tom, zda dítě půjde do učení nebo na vysokou školu.

Děti jsou většinou zastrašovány požadavky na studenty v oborech, které by je bavilo studovat, například nároky na studium policejní akademie nebo středních škol informačních technologií. Ale mnohdy také rodiče tápou. Existuje takové množství škol a poměrně nových oborů, hlavně v pedagogice, lékařství a informačních technologiích, že člověk doopravdy mnohdy netuší, kam jít studovat a čím tedy bude po studiu. Právě k tomuto slouží dny otevřených dveří nebo přehlídly škol.

Jak na to reagují firmy?
Podniky a společnosti využívají toho, že děti, které nepůjdou ze střední školy na vysokou školu, vyhledávají už v období studia na střední škole, například ve druhém nebo třetím ročníku. Nabídnou jim práci a pak si je „vychovávají“ tak, aby hned po maturitě nebo složení učňovské zkoušky dostaly smlouvu na hlavní pracovní poměr právě u té firmy.

Nezáleží na tom, jestli máte dceru nebo syna. Pokud jsou do oboru nadšení, může být váš syn kadeřník nebo maskér a vaše dcera může mít stavební průmyslovku. Velký zájem je hlavně o děti s technickým vzděláním – právě a hlavně tyto studenty si firmy připravují do budoucna už během jejich studia.