Po přečtení článku, který vyšel v internetovém magazínu, se mi vrátila vzpomínka na dětství, stráveném v babiččině knihkupectví. Asi od tří let mě brávala přímo ze školky do svého království a během zimních měsíců jsem trávil odpoledne ve společnosti knížek. Pokud nebyl v knihkupectví zrovna žádný zákazník, babička mi čítávala. Vzala si mě na kolena a cestovali jsme spolu do pohádkových říší. Kolem čtyř let jsem už uměl celou abecedu a snažil se dávat písmena k sobě tak, aby dávala smysl. Nesmírně mě to bavilo. V tu dobu jsem také rád kreslil. Byla to moje nejmilejší činnost. V pěti letech jsem už byl schopen psaného projevu. Sice se v něm objevovaly pravopisné chyby, ale to mi vůbec nevadilo. Ani mým prvním čtenářům.

V pěti letech

Jestli tenkrát byla impulzem k napsání mé první knížkykniha Bohumila Říhy – Honzíkova cesta, nebo to byla jiná, už nevím přesně. Ale podle toho, že jsem na závěr napsal v doslovu i několik vět o autorovi, byla to myslím ona. Svoji první knížku mám dodnes schovanou. Babička mi ji pomohla, pomocí barevného provázku svázat, a protože jsem rád kreslil, doplnil jsem ji i ilustracemi. Dodnes si vzpomínám na pýchu v babiččiných očích, když ji ukazovala svým zákazníkům. Až dneska chápu, jakou radost ve výchově vnuka prožívala.

Zasela semínko a ono vyklíčilo. Psaní se mi od té doby stalo největší životní radostí. Během základní školy jsem dal dohromady pár nadšených spolužáků a začali jsme vydávat školní časopis. Většina příspěvků byla mých. Na střední škole mi už vyšlo několik povídek i v časopisech. A volba vysoké školy už byla samozřejmá – žurnalistika. Dnes už mám na kontě několik knížek a potvrzuji titulek v internetovém magazínu – knihy – dobrodružství v pohodlí domova. Někdy ho prožiju jako autor, jindy jako čtenář. Ale vždy stojí zato!